Proč vznikla tato stránka a čeho se týká?
Protože na sadovský zámek se téměř zapomnělo...
Hlavním tématem je dnes již z většiny zaniklý zámecký areál ve východočeské obci Sadová, ze kterého do dnešních dnů nepřežilo téměř nic, podle čeho by se dala odhadovat původní nádhera a vznešenost. Prostor je překryt novými budovami zemědělského dvora a zčásti také ornou půdou, přičemž z přepychového barokního zámku s rozlehlými zahradami, rybníky, kašnami a anglickým parkem, před kterým dnes denně projíždějí stovky automobilů, nezbyla téměř už ani vzpomínka.
Součástí práce je stručný historický vývoj zámku i vsi, se kterými je nerozlučně spjat také kostel ve vedlejších Dohaličkách. Přiložena je rovněž kompilace nalezených dobových i současných vyobrazení a ilustrací. Následně jsou zvlášť popsány další důležité a související objekty se zvláštním důrazem mj. na sadovský mlýn, výše zmíněný kostel sv. Jana Křtitele v Dohaličkách a po okolních vesnicích dochované sochy, u kterých se předpokládá, že jsou původem právě ze zámeckého areálu.
K tomuto zámku nebyla patrně doposud zpracována žádná konkrétně zaměřená a celistvá studie, ba dokonce je odborná literatura je obecně vůči tomuto zámku velmi skoupá, okrajová a sotva víc než stručně heslovitá. Například jindy velmi bohaté Hrady, zámky a tvrze od Augusta Sedláčka se pouze zmiňují o zaniklé sadovské tvrzi ze 17. století, ale o novějším Schaffgotschském zámku mlčí a nejinak je tomu i u mnohem mladší literatury. Některé jiné publikace zámek dokonce mylně zaměňují s tvrzí Dohálských z Dohalic (dnes barokně přestavěnou sýpkou) v sousedních Dohalicích.
Kvůli přehlednosti byly z jednotlivých textů vypuštěny citace a zdroje, které si nicméně vedu pro pro vlastní vysokoškolskou práci, a tudíž mohu na žádost badatelů či zájemců doplnit.
O autorovi
Jiří Zeman, student historie a amatérský genealog.
K Sadové mám blízko v několika ohledech. Předně mám ze Sadové a okolí tolik předků a příbuzných, že by se o tom dala pospat celá knihovna... O historii a okolí jsem tak možná už něco slyšel dříve, když jsem tam jezdil k prarodičům na návštěvy nebo na celé prázdniny, ale moc jsem neposlouchal, nebo o zámku nikdy nepadlo ani slovo.
Teprve na střední škole jsem se naučil pár věcí, které vedly až k tomu, že jsem si v roce 2015 sedl k počítači a začal si skládat dohromady rodokmen. Neponořil jsem se ani příliš hluboko, a už jsem zabředl v Sadové, kam se přiženil můj praděd Vilém Smetana, když si vzal Miladu Braunovou, dceru mistra tesařského Josefa Brauna. On totiž Vilémův otec Václav padl ve Velké válce a netušili jsme o něm vůbec nic. K tomu jsem zaslechl historku, že to bychom mohli být příbuzní s Bedřichem Smetanou, který prý měl v Sadové předky, a tak se to rozjelo...
Historka byla (tak jako mnoho jiných rodinných legend) mylná, ale pátrání po Bedřichu Smetanovi mi přineslo první poznatky o zámku. Neskutečně zajímavým pramenem byla výběrová edice z obecní kroniky, která je dodnes přístupná na stránkách obce. Ale tam jsem tehdy skončil a pátral zase jinými směry...
Studium oboru Počítačové podpory v archivnictví na Univerzitě Hradec Králové mě následně seznámilo mnohem podrobněji s možnými prameny a jejich využitím, ale k zámku jsem se ve větší míře nevrátil. Vzpomínám akorát, jak jsem měl domácí "přednášku," kdy jsme oskenovanou obecní matriku četli před babičkou, a k tomu jsem si našel i pár doprovodných obrázků a především pořídil v aukční síni jeden z originálních otisků Kunikeho litografie zámku jako velké překvapení k narozeninám.
Teprve magisterské studium na Ústavu historických věd Univerzity Pardubice mi přineslo čerstvý vítr do plachet bádání, protože s distanční výukou přišla záplava seminárních prací... A jak jsem tak jednou přemýšlel nad tématem souvisejícím s historickými památkami, kdy jsme si měli najít nějaké netypické či neznámé a sehnat k nim co nejvíce materiálů, abychom prokázali znalost pramenů, vzpomněl jsem si na zámek a řekl si: "To bude snadné."
Netušil jsem ani v nejmenším, jakou práci mi to dá a upřímně se nedivím těm, kteří o zámku nenapsali víc než pár vět, a smekám těm, co dovedli napsat více než odstavec. Mé velké díky patří těm několika málo odvážným, jakožto i pardubickým historikům a památkářům, kteří mi poskytli nejednu dobrou radu, ačkoliv i mnoho z těch skončilo nakonec ve slepých uličkách...
