Nejstarší písemná zmínka o vsi Sadová pochází z roku 1086, kdy patřila benediktýnkám od sv. Jiří v Praze. Nejpozději ve 14. století se stala zemanským statkem (lze tedy předpokládat existenci tvrze), při které je konkrétně r. 1398 zmíněna kaple Pozdvižení sv. Kříže. Nešlo však o hřbitovní kastel, kterým byl nedaleký farní kostele sv. Jana Křtitele v Dohaličkách.
R. 1448 ves získal ambiciózní rytíř Petr ze Sloupna a založil zde novou větev rodu, tj. Sadovské ze Sloupna. Jak jméno napovídá, sídlila nový odnož rodu na tvrzi v Sadové, okolo které vybudovali soběstačné prosperující panství. Přesto měl rod hrobku v již jmenovaném kostele v Dohaličkách, společně s dalším úspěšným sousedním rodem Dohálských z Dohalic.
Poslední člen rodu držící Sadovou byl Jiří Sadovský ze Sloupna (†1640), hejtman Královéhradeckého kraje a mecenáš Jednoty bratrské. Ten byl však za svou aktivní účast na stavovském povstání postižen značnou ztrátou majetku. Sadová mu zůstala, avšak posléze ji r. 1622 s Albrechtem z Valdštejna směnil za lenní panství Bílá Třemešná, kde poskytl na čas útočiště i Komenskému, a odkud byl nakonec r. 1628 přeci jen donucen k emigraci do protestantského Švédska. Ve vsi je za pobělohorských konfiskací (okolo r. 1623) uváděna tvrz a pivovar, jakožto i poplužní dvůr.
Posléze se na panství vystřídalo několik majitelů, mj. pobělohorští východočeští "hegemoni" Valdštejnové, Trčkové z Lípy nebo posléze císařský generál Matyáš z Gallasu.
R. 1652 získal panství rytíř Johann Ernst ze Schaffgotsche a Bohuslavic, královéhradecký hejtman z protestantského a původem slezského rodu, resp. z jeho zchudlé české větve. Navzdory velmi skromnému původu, kdy jeho otec byl sotva více než venkovským sedlákem, se Jan Arnošt dokázal díky svým schopnostem dostat až k říšskému hraběcímu titulu.
Ve společnosti začal stoupat také díky velice úspěšným sňatkům, poprvé r. 1647 s Kateřinou Strakovou, rozenou Dobřenskou (†1650). Podruhé to bylo r. 1650 s několikanásobnou vdovou Marií Salomenou Bukovskou z Neudorfu (†1656), která po svém předchozím manželovi, Václavu Macákovi z Ottenburgu, zdědila právě panství Sadovou spolu se sousední Bílou Třemešnou.
Na jednu stranu byl údajně Jan Arnošt pro svůj oblíben neskrývaný odpor k jezuitům a pochopení pro protestanty, avšak dle jiných zdrojů byl považován za prudkého a vznětlivého. Zabil dokonce r. 1664 během hádky v Hradci Králové vlastního švagra Jiřího Friedricha Dobřenského, a od zatčení a soudu ho zachránila nejprve náhlá "pouť" do Říma a definitivně teprve až císařská milost.
Ze staré tvrze při důležité cestě z Hradce Králové do Hořic zbývaly tehdy už jen stěží holé zdi. Rytíř Johann Ernst Schaffgotsch byl r. 1658 povýšen do panského stavu a r. 1681 se stal dokonce říšským hrabětem. Nadále skupoval okolní vesnice i celá panství (občas na úkor odlehlejších držav) ze kterých 4. 7. 1686 vytvořil ucelený fideikomis, přičemž v Sadové vystavěl jako rodové sídlo novou byť skromnou tvrz.
Nová tvrz byla jednopatrová, měla 4 pokoje, dvě komory, komůrku, kuchyň, spíž a dva sklepy, a její chodby vedly přes celou šířku budovy, kryté mansardovou valbovou střechou. Stála v místech nedaleko původní tvrze poblíž tehdejšího mlýna, zhruba v místech dnešní benzinové čerpací stanice. Tvrz však nestála osamoceně a opodál, na prostranství zpustošeném požárem r. 1660, probíhal stavební ruch, jaký Sadová ještě nepoznala. Byl při ní postaven nový pivovar, vinopalna, pekárna, bednárna, vězení, kovárna, krčma a špejchar, maštale pro 50 koní, hospodářská kancelář a obydlí úředníků, sklepy, lednice, sušírna ovoce aj. U zaniklého mlýnského rybníka vznikly nová sádka o 8 hrázích a nový mlýn byl napájen novým náhonem.
Paradoxní je, že oproti všem těmto novým panským budovám měla Sadová jako vesnice r. 1651 jen 5 chalup a 4 baráky dohromady s (až na pár dětí) pouze 21 obyvateli, navíc nekatolíky.
Rovněž byly zřízeny zahrady, vyhloubena studna (napájená rybníkem Prostředním) a ovocné sady. Při tvrzi stávala proslulá pomerančovna a fíkovna, vzhledem k českému podnebí patrně krytá, a podél cesty směrem na Dohalice se táhla chmelnice, která měla ročně produkovat až 60 korců. Podél cesty do Lípy se rozprostírala obora (dnes je to les Holá) a podél řeky Bystřice, již s upraveným umělým korytem, bažantnice.
R. 1695 zdědil prosperující fideikomis po svém strýci Johann Ernst Anton Schaffgotsch (1675-1747), jehož životní strategií se poněkud překvapivě stala zemská úřednická kariéra, doposud převážně v režii staropanských českých rodů. Po vzoru svého strýce překonal veškerá očekávání, a dokázal vyšplhat až na nejvyšší možnou příčku, tzn. stal se nejvyšším zemským purkrabím. Kvůli pobělohorskému prolínání zemské a dvorské hierarchie a titulatury už sice nešlo o prakticky prvního muže království, avšak i tam si vypomohl tím, že za roky dlouhé a spolehlivé služby byl oceněn prestižním dvorským řádem zlatého rouna.
Jan Arnošt Antonín sídlil i nadále v Sadové a při křtu jeho prvorozeného syna Václava Arnošta (1702-1753) v kapli sv. Antonína Paduanského při nové tvrzi se velmi honosného a nade vše reprezentativního obřadu účastnil výkvět nejenom východočeské šlechty.
Zejména právě z reprezentativních důvodů padlo rozhodnutí postavit namísto oné „nové“ tvrze jeho strýce, lidově přezdívané „zámeček,“ již zámek skutečný, který by naplno odpovídal prestiži, majetku a postavení svých majitelů. K tomu nepochybně přišel vhod nedávno zděděný majetek jeho manželky Marie Alžběty z Valdštejna. Ze samotného průběhu stavby nevíme bohužel takřka nic, až že dne 5. července 1728 byla stavba hotová a slavnostním zakončením bylo vysvěcení nové k zámku přiléhající kaple Povýšení sv. Kříže samotným královéhradeckým biskupem Václavem z Košína, kam se údajně vešlo na pět set lidí.
Hlavní budova zámku měla valbovou střechu s věžičkou, dvě patra o devíti oknech v průčelí každého z nich a po obou stranách přiléhaly třípatrové věže, oddělené jednopatrovými křídly s průjezdy krytými vraty. Opodál byly přistavěny odpovídající budovy pro služebnictvo a úředníky, nové hospodářské budovy a pivovar, nyní již účelově komponované do jednoho jednolitého dynamicky barokního areálu. Na jih a východ od zámku se rozkládal anglický park. Zahrada byla zmenšena, ale fíkovna a pomerančovna zůstaly. (Zde také pracoval a žil zahradník Matěj Smetana, praděd skladatele Bedřicha Smetany.)
Na stavbě (či alespoň jejích plánech) se pravděpodobně mohl zpočátku podílet i věhlasný architekt Jan Blažej Santini, který na Sadovou prokazatelně několikrát zavítal (Jan Arnošt byl kmotrem několika Santiniho dětí a Schaffgotschský palác v Praze, dnes Kaunický, je dalším zvažovaným Santiniho dílem.), ale jméno konkrétního stavitele, plány ani přesná datace nejsou bohužel pro nedostatek pramenů známy.
Současně se zámkem mohl být přestavován také nedaleký farní kostel na Dohaličkách, ke kterému dodnes vede ze zámku dlouhá alej, ale podle nepříliš podrobné pamětní knihy chované při faře tomu bylo až později r. 1742. S mladším datem by mohlo souhlasit také to, že nebyl projekt pro nedostatek prostředků nikdy zcela dokončen (podobně jako jeho pražský palác). Snad tomu tak bylo kvůli úmrtí hraběte Schaffgotsche r. 1747 a následnému konkursu na jeho zadlužený majetek. Dochoval se však nedatovaný seznam materiálu se jménem „Dientzenhofer,“ ale o účasti Kiliána Ignáce Dientzenhofera, případně snad ještě jeho otce, nejsou žádné jiné záznamy.
R. 1788 koupil celé panství hejtman Tobiáš František Gretzel z Gränzensteina (†1796) původem z Trutnova. Držba tak velkého panství relativně nově (1762) nobilitovaným šlechticem je ojedinělá nejen ve východních Čechách, ale s tím může souviset také postupný úpadek zámeckého areálu, na jehož provoz a údržbu v původním rozsahu neměli i tak celkem movití majitelé dostatek prostředků a ostatně ani potřebu. I tak však zůstala Sadová centrem důležitého panství, jak ostatně může doložit i značka na mapě Aloise Davida z r. 1819, kde je Sadová jediným (s výjimkou Nechanic) vyznačeným místem v pomyslném čtverci Hořice, Nový Bydžov, Smiřice a Hradec Králové. (Co se dalších map týče, tak Sadová je znázorněna již na Aretinově mapě z r. 1620)
Roku 1822 byla vydlážděna a napřímena silnice z Hradce Králové do Hořic, přičemž skrz Sadovou vedla v původní trase mezi zámkem a hostincem. R. 1829 prodal Tobiášův syn Vincenz panství za 615 tisíc zl. Arnoštu hraběti z Harrachu (†1838). Panství zdědil jeho synovec František Arnošt, kterému Sadová nedostačovala, a nechal si v Hrádku u Nechanic postavit zcela nový zámek v novogotickém stylu.
R. 1838 byli na sadovský zámek přestěhováni panští úředníci společně s písemnostmi z menšího zámku ve Stračově. Při stavbě Hrádku (1841-1854) mezitím sadovský zámek potkalo velké neštěstí, kdy dne 6. října 1844 vyhořel zcela až do základů. Park byl posléze přeměněn na pole a honosné sochy byly rozvezeny do okolních obcí.
Údajně byly všechna dražší umělecká díla, dokumenty a pozemkové knihy nedlouho před požárem odvezeny a zámek byl pojištěn na velkou částku právě proti požáru, což zavdává k možným pochybnostem o skutečné příčině požáru. Lidová paměť poněkud fantasticky hovoří také o cíleném živení plamenů petrolejem a pozdějšímu shazování doposud stojících komínů a zdí před příjezdem inspektorů, ale na výsledku to mnoho nemění, zámek nadobro zanikl...